V letošním roce jsme oslavili již 30 let existence samostatné České republiky. Ve významný den našeho státu, 12. března, si připomínáme vstup země do NATO v roce 1999. A před krátkou dobou uplynul rok od napadení Ukrajiny Ruskou federací. O těchto třech událostech a jejich propojení pojednává následující úvaha. Text je připomínkou nejen výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance, ale i skutečnosti, že obrana naší země, její samostatnosti, suverenity a demokratického charakteru, by tváří v tvář hrozbě agresivního autoritářského režimu Ruské federace a dalším bezpečnostním hrozbám, byla bez členství v Alianci nesmírně obtížným, ne-li nemožným úkolem. Česká republika je dnes součástí nejmocnější vojensko-politické aliance na světě, je součástí bloku několika desítek demokratických států, které spojují nejen společné obavy, ale také společné zájmy, hodnoty a ochota je bránit.
Severoatlantická aliance byla založena v roce 1949 jako protiváha vůči vzrůstající hrozbě Sovětského svazu a jím vedeného východního bloku, jehož součástí bylo i Československo, a tuto roli Aliance úspěšně plnila až do konce studené války. Po rozpadu bipolárního světa, Varšavské smlouvy i Sovětského svazu se zdálo, že její další existence již ztrácí smysl, že myšlenka společné teritoriální obrany členských států je již překonána. Rozšířilo se přesvědčení, že bývalý protivník vítězného Západu, oslabená Ruská federace, může být nějakým způsobem integrována do světového řádu založeného na západních pravidlech a nepředstavuje hrozbu pro bezpečnost Aliance. Po 11. září 2001 se hrozba ze strany jiného státu vůči Alianci zdála méně významnou než aktivity mezinárodního terorismu.
Během dekád po studené válce se kolektivní obrana a odstrašování dostaly do pozadí. I když stále představovaly základy euroatlantické bezpečnosti, byly ve světle západní vojensko-technologické převahy považovány za téměř zbytečné. Atributy doby byly mezinárodní krizové řízení a kolektivní bezpečnost, demonstrované vojenskými zásahy NATO na Západním Balkáně, Libyi a v Afghánistánu. Aliance se posunula od obrany teritoria členských států k exteritoriálnímu prosazování jejich bezpečnostních zájmů.
Tyto skutečnosti potvrzovala i minulá strategická koncepce NATO, přijatá v Lisabonu v roce 2010, která si kladla za cíl nalézt rovnováhu mezi třemi základními úkoly Aliance: kolektivní obranou, krizovým řízením a kooperativní bezpečností. Představovala krystalizaci zkušeností NATO v tomto období, po studené válce, éře charakterizované západní vojensko-technologickou převahou a zdánlivou absencí rovnocenných konkurentů. Ale tento svět je pryč a otevřená velmocenská konfrontace je zpět. Měnící se mocenskou realitu a nárůst expanzivních ambicí Ruské federace ilustrovaly ozbrojený střet konflikt s Gruzií, anexe Krymu, podpora násilné secese Donbasu, vojenské angažmá v Sýrii, rozšiřování ruské vojenské přítomnosti v Africe, subverzivní působení v evropských zemích, a především ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022.
Do Evropy se vrátila válka, poprvé od konce II. světové války na evropském kontinentě propuká velký mezistátní konflikt vysoké intenzity, který se odehrává v bezprostředním sousedství NATO a EU a v geografické blízkosti České republiky. Tato válka má nejen bezprecedentní globální důsledky, ale je i zásadní výzvou pro transatlantické spojenectví a evropskou bezpečnost. Válka na Ukrajině vyvolala uprchlickou vlnu, která se významně dotýká naší země, negativně se projevuje v oblasti surovinové, energetické a ekonomické bezpečnosti celého kontinentu. Riziko dalšího rozšíření a eskalace konfliktu či dokonce použití jaderných zbraní, potvrzují nutnost zvýšeného úsilí při posilování kolektivní obrany členských zemí NATO.
Hrozba ze strany Ruska je impulsem k teritoriálnímu rozšíření NATO, zintenzivnění bezpečnostní a obranné spolupráce v rámci struktur evropské bezpečnostní architektury a zajišťování podpory napadené Ukrajiny. Aliance na tuto situaci v minulém roce odpověděla nejen vydáním své nové strategické koncepce, která již dramaticky změněnou realitu odráží, ale i přijetím celé řady aktivních opatření k odstrašení ruské hrozby.
Riziko vojenského ohrožení České republiky se zvýšilo. Ani nadále nelze vyloučit ohrožení bezpečnosti, suverenity a území celistvosti některého ze členských států NATO způsobem, který bude vyžadovat, aby se naše země v souladu se svými závazky zapojila do mezinárodního úsilí na obranu a podporu ohroženého spojeneckého státu. Válka na Ukrajině potvrdila vitální důležitost našeho členství v Alianci a nutnost podílet se na budování věrohodného a jasně komunikovaného odstrašujícího potenciálu NATO. Podle nedávných výzkumů veřejného mínění je Rusko pro nás nejvýznamnější hrozbou mezi státy. Více jak 80 % občanů České republiky souhlasí se členstvím v NATO a výše veřejné podpory pro členství dosahuje historicky rekordní výše. Tři čtvrtiny našich občanů se domnívají, že NATO nám zajišťuje vyšší míru bezpečnosti před potenciálním hrozbami.
Členství České republiky v Alianci je dnes základním a samozřejmým pilířem naší obranyschopnosti, i když cesta do NATO nebyla jednoduchá a přímočará. V roce 1994 se Česká republika definitivně vydala na cestu spolupráce se Severoatlantickou aliancí v rámci aliančního programu Partnerství pro mír, a v roce 1999 se stala její řádnou členskou zemí. Tato skutečnost byla klíčová nejen z hlediska našeho ukotvení v rámci systému kolektivní obrany a bezpečnosti, ale bylo to i definitivním potvrzením úspěchu demokratické transformace. V těchto dnech si připomínáme 24 let od našeho vstupu do NATO. Jestliže je naším cílem bezpečný život, ochrana naší vlasti a společných historicky daných kořenů a hodnot i do budoucna, měla by z tohoto úhlu pohledu být priorita i naše spolehlivé a platné členství v této politicko-vojenské organizaci. Členství v této nejsilnější vojenské alianci totiž znamená, že na obranu nejsme sami a také se díky tomu snižuje pravděpodobnost, že by nás někdo mohl ohrozit.
NATO je základem naší bezpečnosti a obrany, což je i zdůrazněno v našich strategických dokumentech. Do obrany ale musíme investovat úsilí, čas, lidské zdroje i finanční prostředky. V této oblasti má Česká republika ještě rezervy. Nejsou to pouze finanční prostředky na obranu ve výši minimálně 2 % HDP, ale i struktura těchto výdajů, stabilita a efektivnost jejich vynakládání. Již rok trvající válka na Ukrajině se týká i naší republiky, nejenom proto, že Ukrajině pomáháme s dodávkami zbraní, munice nebo s výcvikem ukrajinských vojáků. Je možno konstatovat, že touto válkou definitivně skončila jedna éra, která byla charakteristická snahou o mírovou spolupráci v globálně propojeném světě. V nové éře, v novém, multipolárním světě, budou velmoci otevřeněji sledovat své zájmy a soutěžit o moc a vliv mezi sebou. Proto je pro Českou republiku velmi důležité udržení transatlantické vazby, evropské integrace ale i posílení východního křídla Aliance, na čemž se také AČR aktivně podílí.
Ruská agrese vůči Ukrajině jednoznačně potvrzuje, že základním východiskem pro zajištění obrany a bezpečnosti České republiky zůstává aktivní účast v systému kolektivní obrany NATO opírajícím se o silnou transatlantickou vazbu. Členství v NATO přináší evidentní výhody kolektivního zajištění vlastní obrany a bezpečnosti, stejně jako nezpochybnitelný závazek k této společné obraně spravedlivě a dostatečně přispívat. Je třeba si neustále připomínat, že bezpečnost našeho státu a naší společnosti nejsou samozřejmostí, že bezpečnost něco stojí a že její cena není nízká, že vyžaduje naší permanentní pozornost a aktivní přístup, že zajišťování bezpečnosti není jen základní povinností státu a odpovědností jeho složek, ale mělo by být vlastním zájmem všech občanů.
Otevřená a přímá povaha ruské invaze na Ukrajinu zpochybňuje některé z dosavadních předpokladů o tom, jak se budoucí konflikt pravděpodobně bude vyvíjet především nepřímými a hybridními způsoby. I proto potřebuje Česká republika budovat co nejrychleji své vojenské kapacity a doplnit počty osob v AČR. K tomu přispívá i Univerzita obrany, jediný nositel akreditovaného vysokoškolského vzdělávání rezortu MO, podílející se na přípravě vojenských profesionálů a další odborníků působících ve sféře bezpečnosti a obrany státu. Uspokojení vyšší potřeby kvalifikovaného personálu, jejich vzdělávání, výchova a celková příprava vojenských profesionálů se jeví jako vysoce aktuální úkol, který má přímou souvislost se zajištěním obranyschopnosti České republiky.
Autoři: Antonín Novotný, Libor Frank, Centrum bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany
