Dne 27. června si připomínáme 32. výročí ukončení vojenské okupace Československa. Již 21. června 1991 překročil naše hranice poslední železniční transport se sovětskými vojáky a jejich vojenskou technikou, dne 27. června opustil území České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR) poslední sovětský voják, a sovětská armáda tím ukončila svůj tzv. „dočasný“ pobyt na území našeho státu. Ke dni 30. června 1991 tak odešlo z našeho území 73 500 vojáků a 39 000 jejich rodinných příslušníků, dále bylo odsunuto 105 letounů, 175 vrtulníků, 1220 tanků, 2500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů a 95 000 tun munice.
Po skončení druhé světové války v roce 1945 a v důsledku poválečného vývoje, kdy se svět začal rozdělovat železnou oponou na dva bloky, východní a západní, Československo bylo jedinou zemí budoucího východního bloku, ve které nezůstala sovětská vojska. V poválečném období však zůstala v Československu řada sovětských agentů, kteří se s Komunistickou stranou Československa (KSČ) podíleli na přípravě únorového převratu v roce 1948. V následujících letech sovětští poradci aktivně zasahovali do politických procesů s odpůrci komunistického režimu. Období politického uvolnění v Československu neboli pražského jara, které začalo plenárním zasedáním Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) v prosinci 1967 a zvolením Alexandra Dubčeka do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, skončilo v noci z 20. na 21. srpna 1968 invazí vojsk Varšavské smlouvy v čele s armádou SSSR pod názvem operace Dunaj. Odhaduje se, že spojenecká vojska (vojenské jednotky Maďarska, Bulharska, Polska, Německé demokratické republiky a SSSR) čítala až 500 000 vojáků a 6 300 tanků, která obsadila významná města, vojenské objekty a letiště. Většina z nich sice opustila Československo ke dni 16. října 1968, sovětská vojska v počtu asi 150 000 vojáků však zůstala jako sovětské jednotky „dočasně umístěné“ na území Československa bez časového stanovení termínu odchodu. Mimořádný XVI. sjezd KSČ tento vpád již druhý den po invazi odsoudil, avšak v říjnu byl nově uzavřenou mezistátní dohodou pobyt intervenčních vojsk Varšavské smlouvy legalizován. Jednalo se o smlouvu ze dne 16. října 1968 „o dočasném pobytu sovětských vojsk“ uzákoňující přítomnost sovětské armády na území Československa. Tím začalo období normalizace, které bylo utvrzeno tzv. Moskevským protokolem ze dne 27. srpna 1968, který prohlašoval faktickou kapitulaci Československa, zakládal okupační režim v Československu hlásící se k myšlenkám marxismu-leninismu, obnovil vedoucí úlohu KSČ a autoritu státní moci v rukou dělnické třídy, upevnil vzájemné mezinárodní svazky mezi Československem a Sovětským svazem a dalšími spojenci východního bloku. Sovětská okupační vojska působila na našem území po celou dobu normalizace až do pádu komunistického režimu, který začal tzv. Sametovou revolucí dne 17. listopadu 1989.
Sovětské okupační vojsko tvořilo tzv. Střední skupinu vojsk, jejímž hlavním úkolem bylo vykonávat vojenskou kontrolu nad Československem, a současně tak posílit vojenské síly na západní hranici východního bloku. Sovětské jednotky byly rozmístěny na více jak 30 lokacích po celém území naší republiky. Největším střediskem byl vojenský prostor Milovice-Mladá, původní vojenský výcvikový tábor založený v roce 1904, později vojenský újezd s letištěm, rozlehlým areálem kasáren včetně civilních bytů a jiných objektů v okrese Mladá Boleslav a Nymburk, který v době sovětské okupace sloužil jako ústředí Střední skupiny vojsk.
Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v roce 1985 došlo v Sovětském svazu k několika významným změnám, například částečnému uvolnění režimu, obnovení politické spolupráce mezi SSSR a USA, zavedení zásadních vnitřních reforem v oblasti hospodářství, politiky, ale také svobody projevu a slova. Dále došlo ke zredukování počtu sovětských jednotek ve státech východního bloku. Od 25. února do 23. března 1988 byla odsunuta jako první sovětská jednotka z Československa (z Hranic na Moravě a vojenského újezdu Libavá) 122. raketová brigáda v rámci plnění tzv. Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, která byla podepsána dne 8. prosince 1987 Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem. USA a SSSR, později Rusko se touto smlouvou zavázaly ke zničení balistických raket a střel s plochou dráhou letu s doletem od 500 do 5 500 km. V roce 2019 USA i Rusko od této Smlouvy odstoupily, čímž skončila její platnost. V prosinci 1988 oznámil Michail Gorbačov jednostranné snížení stavů sovětských jednotek v Evropě o 1/10 včetně Československa. Od dubna do června 1989 opustily naše území 4 prapory (vzdušný výsadkový, automobilní, ženijní a chemické ochrany), v následující etapě byla odsunuta celá tanková divize. Celkově se jednalo o 1500 vojáků, 20 letadel, 192 tanků, stav obrněných transportérů byl snížen o 40%. Československá vláda tehdy ještě nemohla do odsunu ani jejího časového plánování nijak zasahovat.
Tato skutečnost se změnila Sametovou revolucí, kdy odchod sovětských vojsk se stal hlavní prioritou nové polistopadové vlády a byl jedním z požadavků na obnovení plné státní suverenity Československa. Dne 3. prosince 1989 vydala československá vláda s premiérem Ladislavem Adamcem prohlášení, ve kterém označila srpnovou invazi za protiprávní a za porušení norem mezinárodního práva na území suverénního státu. Současně navrhla zahájit jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa v rámci celoevropského odzbrojujícího procesu. Následující den vydal Michail Gorbačov prohlášení, že srpnová intervence byla vměšováním Sovětského svazu do vnitřních záležitostí Československa, při kterém došlo k porušení norem mezinárodního práva mezi svrchovanými státy. K tomuto prohlášení se souhlasně přidali i představitelé Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, NDR, Polska), účastnící se srpnové invaze. Odmítavá stanoviska odsuzující intervenci v Československu se začala projevovat u států Varšavské smlouvy již během léta 1989. Například Maďarsko dne 16. srpna 1989 oznámilo, že s intervencí nesouhlasilo, o den později se přidalo i Polsko, bývalá NDR vyjádřila svůj nesouhlas dne 30. listopadu 1989.
Již dne 6. prosince 1989 zahájila expertní skupina Federálního ministerstva zahraničních věcí Československa jednání o odchodu sovětských vojsk z naší republiky. Bylo potřeba zejména dojednat mezinárodně-právní, finanční, vojensko-bezpečnostní otázky ohledně budoucí dohody o stažení sovětské armády z Československa. V nové československé vládě se však objevily odlišné názory na odsun. Někteří její členové chtěli připravit nejdříve novou smlouvu o pobytu sovětských vojsk, která měla odsun sovětských vojáků začlenit do procesu celkového snižování počtu sovětských a amerických vojsk v Evropě. Touto smlouvou by se však přítomnost Střední skupiny vojsk v naší republice nepřímo legitimizovala jako součást kolektivní obrany. Oproti tomu Jiří Dienstbier, nový federální ministr zahraničních věcí, považoval odsun sovětských vojsk za věc zcela nezávislou na odzbrojovacím procesu v Evropě.
V prosinci 1989 začala velice složitá jednání mezi československou a sovětskou expertní komisí o odsunu sovětské armády, neboť každá z jednajících stran měla zcela odlišné představy o časovém plánu odsunu. Občanské fórum požadovalo odsun v co nejkratší době, sovětská strana navrhovala období 5 let v několika etapách. Ministr zahraničí Jiří Dienstbier následně navrhl, aby první kolo jednání proběhlo již v lednu 1990, s čímž nakonec SSSR souhlasil. Dne 15. ledna 1990 se v Praze sešli ministři zahraničí ČSSR (Jiří Dienstbier) a SSSR (Eduard Ševarnadze), avšak jednání skončila bez dohody a hrozilo úplné přerušení rozhovorů. SSSR nechtěl souhlasit s co nejrychlejším odsunem své armády z Československa, přičemž argumentoval ohrožením své bezpečnosti. Na základě osobního dopisu Michaila Gorbačova adresovaného nově zvolenému prezidentovi Václavu Havlovi obě strany přistoupily na kompromisní řešení, a to stažení sovětské armády do jednoho a půl roku. Dopisem Michail Gorbačov žádal prezidenta Havla o posunutí samotného odsunu sovětských vojáků zejména z občanských důvodů, jako byly nedostatek mateřských škol, bytů a hlavně zaměstnání pro samotné vojáky a jejich rodiny v Sovětském svazu. Po dlouhých vyjednáváních novou dohodu v tomto znění schválila československá federální vláda dne 22. února 1990, k jejímu slavnostnímu podepsání pod celým názvem „Dohoda mezi vládou ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR“ pak došlo v Kremlu dne 26. února 1990, kdy ji podepsali ministři zahraničních věcí Jiří Dienstbier za ČSSR a Eduard Ševarnadze za Sovětský svaz za přítomnosti Václava Havla a Michaila Gorbačova.
Dohoda obsahovala 7 článků a předpokládala tři etapy odsunu osob a vojenské techniky Střední skupiny vojsk z území Československa, první etapa (26. února – 31. května 1990) – odsun 25 800 osob, druhá etapa (1. června – 31. prosince 1990) – 18 300 vojáků, třetí etapa (1. ledna – 30. června 1991) – zbylých 29 400 vojáků. Řízením odsunu byl pověřen zástupce ministra obrany ČSSR generálmajor Rudolf Ducháček, jmenovaný dne 22. února 1990 do funkce zmocněnce vlády pro záležitosti odchodu sovětských vojsk, kterému byla podřízena Správa pro zabezpečení odchodu sovětských vojsk pro období od 1. března 1990 do 31. srpna 1991. Sovětským vládním zmocněncem se stal velitel Střední skupiny vojsk Eduard Vorobjov, poslední sovětský velitel v Československu. Pro dohlížení na plnění Dohody byla dne 28. března 1990 sestavena parlamentní komise, jejímž předsedou se stal poslanec Michael Kocáb. Jejím úkolem bylo koordinovat všechny akce spojené s odsunem sovětských vojáků, řešila majetkoprávní, ekologické, humanitární otázky, a to ve spolupráci s poslanci Nejvyššího sovětu SSSR.
Stahování sovětské armády probíhalo dle časového rozvrhu a skončilo o několik dní dříve, než bylo stanoveno v Dohodě. Pro transport se využívala zejména železnice, celkově bylo použito 825 vlaků s 20 265 železničními vagóny, 11 088 železničních vagónů v rámci pravidelných nákladních vlaků. Dále odjelo pozemními komunikacemi 1709 vozidel, letecky (15 přeletů) se přepravovali hlavně rodinní příslušníci sovětských generálů. První železniční transport se uskutečnil hned dne 26. února 1990 z Frenštátu pod Radhoštěm, poslední pak dne 19. června 1991 z Milovic a východní hranici překročil o dva dny později. Celý proces byl formálně ukončen podpisem tzv. Protokolu o ukončení odsunu sovětských vojsk z Československa dne 25. června 1991 v Praze. Dne 27. června opustil naši republiku i poslední vojenský zástupce sovětské armády, tehdejší velitel Střední skupiny vojsk generálplukovník Eduard Vorobjov. Vorobjov se ještě dne 24. června účastnil závěrečného koncertu, na kterém mj. vystoupil i Pražský výběr s Michaelem Kocábem.
Při stahování sovětské armády se nevyskytly žádné mimořádné ani vážné události až na dva případy. Při odsunu tanku v Bohosudově (okres Teplice) dne 8. ledna 1991 došlo k výbuchu munice, při kterém zahynulo 17 sovětských vojáků. Druhá nešťastná událost se odehrála nedaleko Prievidze dne 20. května 1991, kde havaroval vrtulník při letu do SSSR a zahynuli 4 sovětští vojáci.
Přítomnost sovětských vojsk na území naší republiky měla za následek velké materiální škody i ztráty na lidských životech. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa vzniklých v souvislosti s pobytem sovětských vojsk (v důsledku vojenského zásahu, dopravních nehod, kriminálních činů apod.) v letech 1968-1991 činil 425 osob. Materiální škody způsobené sovětskou armádou dosáhly částky vyšší než 6 miliard korun, z čehož více jak polovina spadala na životní prostředí. Mezi nejvíce postižené oblasti patřily letiště Boží Dar (Milovice) a Hradčany, kde došlo ke znečištění podzemních vod a půdy ropnými látkami. Sovětská okupace postihla i oblast společenského života, kulturního a duchovního rozvoje, neboť zavedla režim normalizace, promítající se do politických, právní a dalších činností. V důsledku sovětské okupace z Československa emigrovalo více než 250 tisíc lidí, především z řad intelektuálních elit, mnoho lidí bylo politicky perzekuováno.
Autor: Yvona Novotná
