Letos je tomu právě 74 let, co byla založena Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Dne 4. dubna 1949 podepsalo 12 zakládajících členů Washingtonskou smlouvu, a tímto aktem vznikla jedna z nejvýznamnějších organizací kolektivní obrany, jejímž hlavním cílem bylo zajistit bezpečnost svých členských států. Obecně převládá mínění, že prvotním impulsem k jejímu založení byla tehdejší vojenská hrozba pro Západ, za kterou byl považován primárně Sovětský svaz. Avšak toto tvrzení není úplné. Mezi další důvody pro založení NATO, a to i podle oficiální koncepce samotné Aliance, patří zamezení znovuoživení nacionalismu a rozmachu militarismu v Evropě, a to prostřednictvím americké vojenské přítomnosti na evropském kontinentě, a současně podpora evropské politické integraci jako protiváhy šíření komunismu v západních státech Evropy. Vznik NATO tedy pro evropské státy znamenal minimalizaci bezpečnostních i nevojenských hrozeb a pro USA zásadní odklon od předválečné americké politiky izolacionalismu.
Podívejme se v tomto textu na stručný výčet nejdůležitějších událostí či mezníků ve vývoji Severoatlantické aliance, kterým musela čelit od svého založení až po současnost.
Severoatlantická aliance svým vznikem bezesporu výrazně ovlivnila evropský poválečný vývoj, a zejména mezinárodní politicko-bezpečnostní vztahy v době studené války, které ani po zrodu světové mírové organizace OSN v roce 1945, jakožto jediného představitele globální kolektivní bezpečnosti, nebyly nikterak jednoduché. Destrukce evropských zemí, následná vlna komunistických převratů ve východoevropských státech, první blokáda západní zóny Berlína, to vše ztěžovalo znovunastolení stability a obnovy zdevastované Evropy. K jejímu rozvoji výrazně přispěl i Marshallův plán, poskytnutý Spojenými státy americkými. V rámci hospodářské stabilizace pak již mohla být zahájena i politická a vojenská spolupráce, jejímž hlavním důrazem byla kolektivní obrana a ochrana před Sovětským svazem a později Varšavskou smlouvou.
Pokusný výbuch sovětské atomové bomby v roce 1949 a vypuknutí korejské války v roce 1950 daly podnět k vytvoření stálé vojenské struktury NATO a vrchního velitelství se sídlem na předměstí Paříže nedaleko Versailles. Prvním vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě se stal americký generál Dwight D. Eisenhower, poté byl zřízen stálý civilní sekretariát v Paříži v čele s prvním generálním tajemníkem NATO lordem Ismayem z Velké Británie, který smysl Aliance shrnul ve svém známém výroku: “…keep the Soviet Union out, the Americans in, and the Germans down.” V roce 1952 došlo k prvnímu rozšíření NATO o Řecko a Turecko, v roce 1955 vstoupila Německá spolková republika. V reakci na vstup NSR do NATO vznikl vojenský pakt východního bloku, organizace kolektivní obrany pod názvem Varšavská smlouva. Studená válka, která se nesla v duchu „mír nemožný, válka nemyslitelná“, tedy představovala existenci dvou bloků, které používaly politiku střídání uvolňování napětí se zvyšujícím se jaderným odstrašováním.
Období 50. let až do počátku 70. let dvacátého století je nazýváno v rámci NATO a východního bloku etapou vzájemného zaručeného zničení (MAD – Mutually Assured Destruction), při které vznikl jaderný pat. Pokud by SSSR zaútočil, reagovaly by státy NATO též použitím jaderných zbraní. Koncepci MAD nastolilo NATO po tzv. sputnikové krizi, kdy SSSR v roce 1956 úspěšně vypustil umělou družici Sputnik, a tím poukázal i na možnou schopnost použití mezikontinentální jaderné zbraně. Tato skutečnost vedla nejen k založení vědeckého programu NATO, ale zejména k nutnosti jaderné modernizace. V důsledku toho v 60. letech 20. století USA dosáhly kompletní jaderné triády. V tomto období navíc došlo k vyhrocené eskalaci napětí mezi oběma bloky, a to během kubánské krize v roce 1962, kdy svět nebyl daleko od vypuknutí třetí světové války. Avšak ani NATO se nevyhnulo vnitřním krizím. Jedna z nich vyústila v odchod Francie z vojenských struktur Aliance v roce 1966, následkem čehož došlo k přesunu ústředí do Bruselu. Jako důvod odchodu uvedl francouzský prezident Charles de Gaulle udržení vojenské nezávislosti na USA jako předpokladu francouzské autonomní a nezávislé politiky.
Konec 60. let dvacátého století znamenal úspěch v oblasti kontroly zbrojení, v roce 1970 začala platit mezinárodní Smlouva o nešíření jaderných zbraní, o rok dříve začala jednání o omezení strategických zbraní SALT I. Od konce 60. let NATO více podporovalo dialog mezi oběma bloky, došlo k uvolnění napětí (détente). Byly vytvořeny podmínky pro svolání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), která vyústila v roce 1975 k přijetí Závěrečného aktu KBSE. Helsinský závěrečný akt představuje jeden z nejvýznamnějších dokumentů evropské historie, neboť jeho podpisem byly přijaty nejen výsledky druhé světové války v Evropě, uznán průběh hranic, ale zejména byla nastolena komunikace mezi dvěma bloky a začala spolupráce v otázkách bezpečnosti, kultury, hospodářství, vědy, životního prostředí a lidských práv. Lidskoprávní problematika se stala impulsem pro vznik disidentských hnutí a postupných demokratických změn v komunistických zemích. KBSE je od roku 1994 nazývána Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a je příkladem organizace tzv. kooperativní bezpečnosti.
Etapa détente byla ukončena sovětskou invazí do Afghánistánu v roce 1979. O období let 1979 až 1985 se mluví jako o druhé studené válce, jejíž dynamika ale začala po nástupu Michaila Gorbačova k moci právě v roce 1985 upadat. Ve společném komuniké R. Reagana a M. Gorbačova v Ženevě z roku 1985 oba státníci prohlašují, že „…jaderná válka nesmí být nikdy rozpoutána.“ V roce 1987 USA a SSSR podepsaly dohodu o úplném zákazu a likvidaci raket středního doletu. V roce 1982 přistoupilo do NATO Španělsko.
Konec studené války přinesl novou etapu v mezinárodních bezpečnostních vztazích, nové uspořádání světa a pro NATO klíčovou existenční otázku. Počátkem 90. let dvacátého století se NATO stalo hlavním pilířem evropské bezpečnostní architektury. Došlo k začlenění sjednoceného Německa a tím změně poměru sil v Alianci, definovaly se nové bezpečnostní hrozby a rizika a v neposlední řadě i nové bezpečnostní koncepce a strategie NATO, kde základním posláním NATO bylo přispět k míru a stabilitě v Evropě. Ve stejném období byly i podepsány dohody START I a START II o snížení stavu strategických jaderných sil USA a bývalého SSSR, čímž došlo k významnému snížení rizika vojenského napětí a jaderné války. V rámci mezinárodních bezpečnostních vztahů se objevil nový prvek, a to důraz na lidskou a individuální bezpečnost.
Po pádu komunismu však přišel jeden z nejzávažnějších konfliktů na evropském kontinentu, a to občanská válka v Jugoslávii, trvající v letech 1991-1995. Během této války docházelo k etnickým čistkám a brutálnímu násilí prakticky na všech stranách konfliktu. V září 1995 provedla Aliance devítidenní leteckou operaci, která sehrála hlavní roli při ukončení konfliktu. Po podepsání tzv. Daytonské mírové dohody dne 14. prosince 1995, díky iniciativě prezidenta Billa Clintona, vstoupily dne 20. prosince na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1031 jednotky NATO v rámci mezinárodní vojenské mise IFOR na území Bosny a Hercegoviny, jejichž cílem bylo zajistit dodržování Daytonské mírové dohody. Tzv. Implementační síly NATO (IFOR) s mandátem Rady bezpečnosti OSN působily v zemi až do 20. prosince následujícího roku, poté na ni navázala tzv. Stabilizační mise (SFOR). V roce 2004 převzala roli SFOR mise EUFOR spadající pod struktury Evropské unie.
NATO se na území bývalé Jugoslávie významně angažovalo ještě v roce 1999 během konfliktu mezi albánskými separatisty v Kosovu a srbskou armádou a policií, který vypukl v únoru 1998 a při kterém odešlo ze svých domovů více než 300 tisíc kosovských Albánců. Na jaře 1999 NATO vojensky zasáhlo operací Spojenecká síla (Operation Allied Force), s cílem umožnit mezinárodním mírovým silám vstup na území Kosova a zastavit etnické čistky v regionu. Poté byla na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1244 dne 12. července zahájena mezinárodní mírová operace na území Kosova pod názvem Joint Guardian a vyslány jednotky NATO pod názvem KFOR. Od dubna 2005 tato operace nese název Joint Enterprise. Jednotky KFOR operují na území Kosova pod mandátem OSN i po jednostranném vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku ze dne 17. února 2008.
Válka v Jugoslávii ukázala, že rozpad bipolárního rozdělení světa a následně vzniklé mocenské vakuum byly zdrojem nestability, hrozeb a napětí. V důsledku toho se hledaly možnosti, jak posílit spolupráci i s nečlenskými státy NATO a tím napomoci k vývoji demokratických institucí. Výsledkem toho byl program Partnerství pro mír z roku 1994, ve kterém NATO definovalo základní rámec bezpečnosti v euro-atlantickém prostoru, včetně intenzívního dialogu a spolupráce NATO a Ruska. V roce 1997 vznikla Stálá rada v rámci „Zakládajícího aktu o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti“ mezi NATO a partnerskými státy, podepsaném v Paříži, který předpokládal nekonfliktní charakter vzájemných vztahů a zaměření na pravidelné konzultace a jednání.
Avšak budování spolupráce s Ruskem nebylo bezproblémové, přestože byla v roce 2002 ustanovena Rada NATO-Rusko a existovala praktická spolupráce v oblastech, jako například kontrola zbrojení, nešíření zbraní hromadného ničení, věda a výzkum, boj proti terorismu, proti obchodu s narkotiky aj. Složitost vzájemných vztahů se projevila i v tom, že Rusko považovalo rozšiřování NATO směrem na východ za ohrožení své bezpečnosti a svých zájmů. Ruský postoj navíc utvrdil americký projekt protiraketové obrany v Evropě. Co se týká spolupráce s Evropskou unií (EU), koncem téhož roku byla mezi Aliancí a EU uzavřena dohoda o spolupráci pod názvem Berlín plus. Dohoda dává EU možnost využívat prostředky a kapacity NATO, dále spolupracovat na mezinárodních misích, kterých se mohou účastnit i občané států EU nepatřící mezi členy NATO. Týkalo se to například mírových misí v Makedonii nebo v Bosně a Hercegovině (SFOR).
Rok 1999 znamenal i další významný mezník v rozšiřování Aliance, neboť na washingtonském summitu byly za členy přijaty nové státy, a to Česká republika, Maďarsko a Polsko. V následujících letech se NATO rozrostlo o dalších 11 členských států, kdy jako poslední přistoupila v roce 2020 Severní Makedonie a v loňském roce podaly žádost o přijetí do NATO Finsko a Švédsko. Je možné zmínit i Francii, která se dne 4. dubna 2009 po 43 letech vrátila do vojenských struktur NATO. Článek 10 Washingtonské smlouvy říká, že Aliance zastává politiku otevřených dveří a může přijímat nové členy. Avšak platí tu omezení pouze na evropské země, proto se v posledních letech objevily názory, že toto omezení by se mělo změnit na všechny demokratické státy s cílem společně čelit mezinárodním hrozbám.
Od počátku 21. století je NATO vystaveno stále rostoucímu počtu hrozeb a konfliktům, ať už to byla operace v Afghánistánu pod názvem Trvalá svoboda, operace Irácká svoboda, či krize v Libyi, konflikt v Sýrii, boj proti Islámskému státu. Po teroristických útocích na USA dne 9. září 2001 poprvé ve své historii aktivovalo NATO článek 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně. Dne 2. října NATO oznámilo, že teroristické útoky pod tento článek spadají. Koalice zemí včetně spojenců NATO vojensky zasáhla v Afghánistánu s cílem zadržet co nejvíce příslušníků Al-Káidy. Organizace Al-Káida byla označena za agresívního aktéra této války, a hlavně představovala síť globálního terorismu v Afghánistánu, který se stal její základnou a útočištěm. V prosinci 2001, po svržení režimu Tálibánu, Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 1386 o rozmístění Mezinárodních bezpečnostních podpůrných sil (ISAF) v Kábulu a okolí. V srpnu 2003 převzalo NATO velení a koordinaci jednotek ISAF, jejichž působnost byla Radou bezpečnosti OSN v říjnu téhož roku rozšířena na celý Afghánistán. Mise ISAF byla ukončena dne 31. prosince 2014 a od 1. ledna 2015 nahrazena navazující výcvikovou misí nazvanou Operace Rozhodná podpora. Česká armáda ukončila účast na této misi v březnu 2020, kromě českých lékařů a výcvikových jednotek.
Operace Irácká svoboda byla zahájena útokem spojeneckých sil pod vedením USA dne 20. března 2003. Při této vojenské operaci se poprvé v historii NATO projevily zásadní neshody mezi jednotlivými členy Aliance. Zatímco názor USA, že Irák představoval hrozbu pro mezinárodní společenství, podporovaly členské státy jako Velká Británie, Nizozemí, Itálie a Portugalsko včetně nových členů NATO, proti se postavily například Francie, Belgie či Německo. Tento rozkol poukázal i na nejednotnost v rámci Rady NATO a tím i obtížnost v rozhodování o mandátu k vojenské operaci. V roce 2004 na žádost irácké vlády začalo NATO s výcvikovou misí v Iráku, jejímž úkolem byl výcvik nové irácké armády. V září 2005 otevřelo NATO v Bagdádu svoji vojenskou akademii, výcvik se tak rozšířil i na federální policii a příslušníky námořnictva a letectva. Mise byla ukončena k 31. prosinci 2011 a účastnilo se jí celkem 23 členských států NATO.
Na začátku roku 2011 vypuklo v arabských státech severní Afriky a Blízkého a Středního východu tzv. arabské jaro, které v Libyi vyústilo v občanskou válku a následnou vojenskou operaci NATO. Aliance udržovala kooperativní vztahy se státy zmíněných regionů v rámci tzv. iniciativy Středomořský dialog z roku 1994 a Istanbulské iniciativy spolupráce z roku 2004, avšak vzájemná spolupráce v otázkách bezpečnosti a obrany se z důvodu složitého politického vývoje na Blízkém a Středním východě a přetrvávajícího arabsko-izraelského konfliktu příliš nerozvíjela. Dne 17. března 2011 Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluce požadující okamžité příměří a mezinárodnímu společenství umožnily použít všechny prostředky ke zřízení bezletové zóny a krátké zahraniční intervenci. Dne 27. března NATO přebírá velení nad bezletovou zónou od původní koalice. Avšak nejednalo se o kolektivní akci NATO, z 28 členů se vojenské operace v Libyi pod názvem Sjednocený ochránce (Unified Protector) účastnilo pouze 14 členů, Velká Británie, Francie, Itálie, Belgie, Norsko, Dánsko se účastnilo pozemních útoků, ostatní členové v rámci bezletové zóny. Intervence NATO v Libyi byla ukončena k 31. říjnu 2011.
NATO jako bezpečnostní organizace patří mezi významné světové aktéry ovlivňující současné mezinárodní bezpečnostní vztahy. Buduje adekvátní vojenské kapacity a zároveň klade důraz na konzultace, preventivní diplomacii či strategická partnerství s ostatními státy a aktéry mezinárodních vztahů na základě koncepce multilateralismu a jeho tří zásad, tj. zásad nerozlišování, nedělitelnosti a vzájemnosti s cílem dosažení mezinárodního míru a bezpečnosti jako nejvyšších hodnot. Kolektivní obrana a odstrašení jsou trvalé primární úkoly této obranné Aliance, které znovu nabyly na důležitosti po ruské anexi Krymu v roce 2014. Jako hlavní výzva nadcházející dekády se tak pro Alianci do budoucna jeví další adaptace na novou vlnu velmocenského soupeření.
Ruská invaze na Ukrajinu v loňském roce poukázala na skutečnost, že členství v NATO a aktivní účast v systému kolektivní obrany je pro evropské země klíčovým prvkem pro zajištění bezpečnosti státu a společnosti. Tento fakt vedl k zásadnímu přehodnocení dosavadního přístupu skandinávských států Švédska a Finska, které se vzdaly své dlouhodobé neutrality a zahájily proces integrace do Severoatlantické aliance. V reakci na zhoršenou bezpečnostní situaci a s tím spojená rizika vojenského ohrožení, realizovalo NATO v poslední době celou řadu kroků. Ty aktuálně vedou zejména k posílení ohroženého východního křídla Aliance, nicméně zahrnují i celkové robustní posílení obranných kapacit v příštích letech. Součástí těchto aktivit je i budování schopností a aktivity v oblasti nastupujících a přelomových technologií (aktivita DIANA) nebo zintenzivnění obranné spolupráce s EU při budování vojenských kapacit. K těmto krokům má Aliance vytvořeny vhodné podmínky, ať už v oblasti dokumentů, přijetím nové Strategické koncepce nebo zvyšováním obranných rozpočtů jednotlivých členských zemí. V rámci podpory napadené Ukrajiny sehrává NATO rovněž klíčovou roli, ať již v oblasti dodávek potřebného materiálu či výcviku a přípravy ukrajinských vojáků. Všechna tato opatření pomáhají Alianci v adaptaci na nové bezpečnostní prostředí, v souladu s iniciativou NATO 2030, s cílem zajistit, aby byla připravena na nadcházející výzvy.
Autoři: Yvona Novotná, Richard Stojar, Antonín Novotný, foto: nato.int
