Letošní výročí čtvrtstoletí od našeho vstupu do Severoatlantické aliance, která sama v tomto roce dosáhne tři čtvrtstoletí své existence, se odehrává v komplikované bezpečnostní situaci. Na evropském kontinentě již více než dva roky probíhá velký mezistátní konflikt vysoké intenzity v bezprostředním sousedství NATO a EU, v geografické blízkosti České republiky. Tato válka má nejen bezprecedentní globální důsledky, ale je také zásadní výzvou pro transatlantické spojenectví a evropskou bezpečnost. Kromě toho probíhají další konflikty, např. v oblasti Blízkého východu, které jsou součástí širšího zhoršování naší bezpečnosti a poklesu tolerance pro použití násilí v mezinárodním řádu.
Proto je více než kdy jindy zřejmá zásadní důležitost našeho vstupu pro zajištění naší bezpečnosti. Stát se členskou zemí NATO nebylo přitom vůbec snadné, a kromě generace politiků okolo Václava Havla se o to také zasloužili mnozí další.
Před přijetím bývalých členů Varšavské smlouvy bylo nutno zejména překonat široce akceptovaný alternativní koncept postkomunistických států jako nárazníkového pásma mezi Západem a Východem v hranicích vlivu Ruska. K překonání byla nutná vůle těchto států stát se součástí Západu, i když ani ta v minulosti nestačila. Podobnost s Ukrajinou a současnou situací v této zemi je toho příkladem.
Vstupem České republiky do NATO před 25 lety, společně s Polskem a Maďarskem, byl dokončen geopolitický transfer tohoto regionu a těchto zemí z Východu na Západ. Díky historickému rozšíření Severoatlantické aliance o země bývalého východního bloku se Česká republika stala členem nejsilnější obranné organizace, a tím tak získala nejlepší bezpečnostní garance ve své historii.
I když snahy bývalých komunistických států začlenit se do evropských integračních a obranných struktur byly důsledkem vývoje po ukončení studené války, nebylo začlenění do NATO zcela samozřejmé. Nejdříve bylo nutné vyřešit otázky spojené s přítomností sovětských vojsk na našem území, resp. jejich následný odsun, dále pak probíhaly diskuse o budoucnosti Varšavské smlouvy (dne 25. února 1991 byla rozpuštěna), o novém bezpečnostním uspořádání v Evropě až k postupnému sbližování s Aliancí. Již v listopadu 1990 tehdejší ČSFR získala tzv. status přidruženého delegáta u NATO. V březnu 1991 prezident Václav Havel jako první prezident postkomunistického státu navštívil sídlo Aliance v Bruselu. Základem pro dialog mezi Aliancí a postkomunistickými zeměmi střední Evropy se stala Rada pro spolupráci, která byla založena na zasedání NATO v Římě v listopadu 1991. O tři roky později v roce 1994 spolupráce mezi postkomunistickými zeměmi a Aliancí byla posílena v rámci nově založeného programu NATO pod názvem Partnerství pro mír. V témže roce navštívil Prahu tehdejší americký prezident Bill Clinton, který ujistil nejen české politiky, ale i přítomné prezidenty visegrádských zemí o plánu Aliance začlenit je do programu Partnerství pro mír. Na červencovém summitu NATO v Madridu v roce 1997 bylo rozhodnuto, že se Aliance v první vlně rozšíří o Českou republiku, Maďarsko a Polsko. V prosinci 1997 podepsali ministři zahraničních věcí členských států NATO protokoly ke vstupu těchto tří zemí. Dne 21. ledna 1998 vláda Josefa Tošovského odsouhlasila přistoupení k Alianci. Ratifikace o vstupu v Poslanecké sněmovně a Senátu proběhly v dubnu. Současně začal proces ratifikace v jednotlivých členských státech Aliance. V červnu 1998 též česká vláda odsouhlasila spolupráci tajné služby Armády České republiky se zpravodajskými službami členských států NATO. Poté byla v Liberci založena rota chemické obrany (150 až 200 osob), která v případě nutnosti byla v rámci spolupráce s NATO schopna do tří dnů zasáhnout na kterémkoliv místě ve světě. Dne 29. ledna 1999 obdržela Česká republika dopis od tehdejšího generální tajemníka NATO Javiera Solany, kterým byla naše republika oficiálně pozvána přistoupit k Severoatlantické alianci. O měsíc později, dne 26. února, listiny o přistoupení podepsal prezident Václav Havel, čímž byl proces vstupu České republiky do NATO dovršen. Dne 12. března 1999 se Česká republika oficiálně stala členem Aliance, kdy ministr zahraničí České republiky Jan Kavan společně s ministry zahraničí Polska a Maďarska odevzdali tyto ratifikační listiny v americkém městě Independence ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightové. Česká republika se jako nový člen Aliance zúčastnila svého prvního summitu NATO ve Washingtonu v květnu téhož roku. První akcí v rámci NATO, na které se Česká republika jako nový člen podílela, byla vojenská intervence NATO pod názvem Allied Force ve válce v Kosovu. Česká republika se této operace neúčastnila vojensky, ale poskytovala politickou podporu, vzdušný prostor pro přelety spojeneckých vojenských letadel, umožnila přistávání vojenských letadel NATO na českých letištích a přesuny jednotek Aliance přes naše území, vyslala vojenskou polní nemocnici, která měla sloužit potřebám NATO v Kosovu s možností prodloužení. V červnu 1999 Česká republika rozhodla o vyslání vojenské jednotky jako součást mezinárodních sil KFOR.
Členství v NATO a z něj plynoucí kvalitativní nároky byly jedním z významných impulsů k zavedení plně profesionální AČR v roce 2005. Vojáci Armády ČR jsou platnými členy v minulosti i současnosti organizovaných zahraničních vojenských misí, ve kterých získáváme zkušenosti a prohlubujeme interoperabilitu se spojeneckými armádami. Působením v operacích tak prokazujeme, že jsme tvůrcem, a ne pouze konzumentem bezpečnosti.
Česká republika tak zůstává pevným pilířem Aliance fungující na principech kolektivní obrany. Vstup ČR do Aliance si připomínáme jen 3 dny před výročím okupace českých zemí nacistickým Německem v roce 1939, ke které došlo mimo jiné i kvůli absenci pevných vojenských spojenectví, založených na spolupráci a principu kolektivní obrany.
Členské země Aliance včetně ČR zajišťují obranu své suverenity a územní celistvosti prostřednictvím zmíněného principu kolektivní obrany. Z tohoto pohledu je klíčovým článek 5 Severoatlantické smlouvy, podle kterého smluvní strany považují ozbrojený útok proti jednomu členskému státu nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Avšak neméně důležitým je také článek 3 této smlouvy, který klade důraz na potřebu trvalého rozvoje individuální i kolektivní schopnosti smluvních stran odolat ozbrojenému útoku. V praxi tento závazek znamená především nutnost dostatečně investovat do obrany, a to jak v podobě pořizování vojenských schopností, tak v podobě přípravy svého území na kolektivní obranu ve spolupráci se spojenci. Budování schopností nezahrnuje pouze výstavbu a udržování akceschopných ozbrojených sil, ale rovněž další prostředky, které napomáhají zlepšování bezpečnostního prostředí v euroatlantickém prostoru (např. politické, diplomatické a jiné nástroje). Z tohoto důvodu je nezbytné docílit závazku vůči Alianci, a to ve výši 2 % obranných výdajů. Po mnoha letech, kdy Česká republika tento závazek, ke kterému se zavázala podpisem Washingtonské smlouvy, neplnila, v tomto roce splní. K tomu určitě přispěl i zákon o financování obrany, přijatý v minulém roce. Výdaje na obranu státu by tak v roce 2024 měly poprvé přesáhnout daný požadavek ve výši minimálně dvou procent HDP, který vyplývá z našeho členství v Alianci a potřebě reagovat na zhoršenou bezpečnostní situaci, zejména kvůli hrozbě ze strany Ruska.
Nová Bezpečnostní strategie ČR, přijatá v minulém roce, je podle mezinárodního srovnání nejotevřenější, nejadresnější a nejpřímější vůči aktuálním hrozbám a rizikům. Česká republika podle ní musí být schopná odolávat nepřátelskému působení v kybernetické, informační, ekonomické a zpravodajské oblasti, zároveň musí být dobře připravena i na možnost, že se stane součástí ozbrojeného konfliktu. Základem pro obranu České republiky je podle tohoto dokumentu budování dobře vyzbrojených, vybavených, vycvičených a v boji udržitelných ozbrojených sil, které bude možné nasadit do operací kolektivní obrany.
Podle navazujícího dokumentu Obranné strategie České republiky, přijaté na podzim 2023, je potřeba zlepšovat u veřejnosti povědomí o armádě, nabízet práci v ní a docílit uznání, že obrana je pro stát prioritou. V této souvislosti dále Strategie uvádí, že základním nevojenským předpokladem obranyschopnosti a nezbytnou součástí věrohodného odstrašení je odolnost státu, společnosti a občanů. Obrana České republiky je dle této strategie založena na integrovaném celospolečenském přístupu zahrnujícím spolupráci všech orgánů veřejné správy a celé společnosti včetně občanů, soukromého a nevládního sektoru a vzdělávacího systému. K úspěšnému naplňování předpokladů obranyschopnosti je nutný aktivní a odpovědný přístup těchto aktérů za krizových stavů i mimo ně.
Na Obrannou strategii pak navazuje v prosinci 2023 schválený dokument Koncepce výstavby Armády České republiky 2035, který pro síly AČR mimo jiné stanovuje úkol, aby byly připraveny k vedení dlouhotrvající obranné války vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem vybaveným jadernými zbraněmi. Podle dalšího požadavku vyplývajícího z tohoto dokumentu musí být obranné síly udržovány ve stupni připravenosti odpovídajícím jejich zařazení do nového modelu sil NATO. V dokumentu Vize budoucího válčení AČR po roce 2040, vydaném v únoru tohoto roku, navazujícím na Bezpečnostní a Obrannou strategii ČR, je tato myšlenka dále rozvíjena. Obstát v konfliktu vysoké intenzity s technologicky vyspělým nepřítelem může podle tohoto dokumentu Armáda ČR jen za předpokladu, že se na něj bude cíleně připravovat. Příprava musí zahrnovat oblast lidských zdrojů, materiální i technologickou.
Ve Vizi se dále uvádí, že Armáda České republiky nemá předpoklady pro to, aby měla v případném příštím konfliktu materiální převahu nad nepřítelem, a proto musí usilovat o technologickou nadvládu, která jí umožní získat kognitivní převahu a výhodu v rychlosti rozhodování. Dosáhnout převahy nelze bez aplikace umělé inteligence a ostatních přelomových technologií a rychlá implementace nejpokročilejších technologií do operačního použití bude podle tohoto dokumentu pro armádu v budoucnu zásadní. K tomu přistupuje i faktor stírání rozdílů mezi fyzickým a digitálním světem a fungování analytického a rozhodovacího procesu nebo podpora vedení bojových operací společně s inteligentními a autonomními systémy. K tomu může přispět úzká spolupráce armády s průmyslovou i akademickou sférou – dosažení schopnosti rychle a flexibilně přejímat technologické inovace civilního sektoru do operačního použití.
Eroze bezpečnosti nás nutí přijímat adekvátní opatření. Není to snaha o zbrojení za každou cenu. Z tohoto úhlu pohledu se naše uvažované budoucí vojenské akvizice jeví jako nutný krok správným směrem. Nezbytnou podmínkou rozvoje ozbrojených sil je také dostatek kvalifikovaného, vzdělaného, vycvičeného a motivovaného personálu, který se bude podílet na ovládání nové techniky, která se postupně zavádí a bude zavádět do AČR. V této oblasti už dvě dekády působí Univerzita obrany, jediná vysoká vojenská škola v ČR a jediný nositel akreditovaného vysokoškolského vzdělávání rezortu MO. Docílení vyšší potřeby kvalifikovaného personálu, jejich vzdělávání, výchova, přímá spolupráce s průmyslovou sférou a celková příprava vojenských profesionálů se jeví jako vysoce aktuální úkol, který má přímou souvislost se zajištěním obranyschopnosti České republiky.
Je tedy zřejmé, že Česká republika má ambici budovat své obranné schopnosti, které odpovídají bezpečnostním hrozbám, a jejichž budování je pak přínosem pro kolektivní obranu, ať již v rámci Aliance nebo Evropské unie. Severoatlantická aliance patří mezi významné aktéry mezinárodní bezpečnosti a bezesporu má zásadní vliv nejen na mezinárodní bezpečnostní vztahy, ale zejména i na bezpečnost naší země. Proto bude do budoucna nutné, aby všechny členské země Aliance přijaly taková opatření, která své členy lépe připraví na současné a budoucí hrozby a taktéž zabezpečí širší a integrovanější přístup k zajištění jejich odolnosti.
I v budoucnu zůstane Severoatlantická aliance hlavním klíčovým prvkem pro obranu našeho území. Naše členství v NATO je nezpochybnitelnou a nenahraditelnou podmínkou zajištění naší obrany a bezpečnosti.
Autor: Antonín Novotný, Yvona Novotná, Centrum bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany
