<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0"
	xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/"
	xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/"
	xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/"
	xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom"
	xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/"
	xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/"
	>

<channel>
	<title>Komentáře-rozbory &#8211; unob</title>
	<atom:link href="https://unob.cz/tag/komentare-rozbory/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" />
	<link>https://unob.cz</link>
	<description>Univerzita obrany</description>
	<lastBuildDate>Tue, 08 Apr 2025 11:07:20 +0000</lastBuildDate>
	<language>cs</language>
	<sy:updatePeriod>
	hourly	</sy:updatePeriod>
	<sy:updateFrequency>
	1	</sy:updateFrequency>
	<generator>https://wordpress.org/?v=6.9.4</generator>

<image>
	<url>https://unob.cz/wp-content/uploads/2022/06/Favico_UO.png</url>
	<title>Komentáře-rozbory &#8211; unob</title>
	<link>https://unob.cz</link>
	<width>32</width>
	<height>32</height>
</image> 
	<item>
		<title>Bílá kniha EU &#8211; posun v konsolidaci transatlantických vazeb?</title>
		<link>https://unob.cz/bila-kniha-eu-posun-v-konsolidaci-transatlantickych-vazeb/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[redaktor]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 02 Apr 2025 11:23:08 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[• Univerzita obrany]]></category>
		<category><![CDATA[Komentáře-rozbory]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://unob.cz/bila-kniha-eu-posun-v-konsolidaci-transatlantickych-vazeb/</guid>

					<description><![CDATA[Ing. Zdeněk Petráš, Ph.D. z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií se zamýšlí nad aktuálním vývojem vztahů mezi Alianci a Unií a jejich vlivem na transatlantické vztahy. Naděje na konsolidaci přístupů NATO a EU k&#160;obraně a bezpečnosti v&#160;Evropě V průběhu minulého týdne se odehrála řada akcí, především na půdě EU, které mohou zásadním způsobem ovlivnit vývoj transatlantické vazby, respektive vztah mezi Spojenými státy a členskými zeměmi EU a NATO. Nejprve Kaja Kallas, vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, představila 19. března na tiskové konferenci Bílou knihu o budoucnosti evropské obrany. Tento dokument specifikuje situaci, v níž se současný svět a především Evropa nacházejí, a zároveň přístup k posílení konkurenceschopnosti evropské technologické a průmyslové základny obrany, což by mělo být základním stavebním kamenem, pomocí kterého by členské země EU měly dosáhnout schopnosti účinně čelit současným i budoucím bezpečnostním hrozbám. Na tiskové konferenci jednoznačně zazněla výzva ze strany vysoké představitelky EU k pomoci evropským zemím splnit své cíle ve výstavbě schopností pro potřeby NATO a potažmo pro hlavní úkol Aliance, kterým je zajištění kolektivní obrany, a tím i posílení dlouhodobé evropské obrany. Dne 20. března 2025 přijala Evropská rada závěry týkající se primárně konfliktu na Ukrajině, Blízkého východu, posílení konkurenceschopnosti obranného průmyslu, evropské obrany a bezpečnosti. V souvislosti s přijatou Bílou knihou a v kontextu snahy EU o získání strategické autonomie, tedy nezávislosti na vlivu USA, je jasné, že EU stojí před kritickým bodem, v němž je možné v otázkách obrany a bezpečnosti nabrat jinou trajektorii, a to potenciálně velmi odlišnou od té minulé. Samotná skutečnost, že pojem „vojenský“ je ve Smlouvě o fungování EU zmíněn pouze na několika málo místech a že i tak často diskutovaná funkce komisaře pro obranu byla vytvořena teprve před několika měsíci, ilustruje potenciální dopad současné změny ve vztazích s USA. Klíčové otázky posílení transatlantických vztahů Jak tedy porozumět stávajícímu směřování procesu transformace obrany v Evropě a jaký by měl být konečný cíl obnovení pevných transatlantických vztahů? Zdá se, že celé problematice v současnosti dominují opakující se otázky, jako je zvýšení národních výdajů evropských zemí na obranu. Nicméně pro posílení vztahů mezi Evropou a USA bude klíčová soudržnost uvnitř EU, a tím i uvnitř evropských zemí NATO. Cesta k posílení této soudržnosti je založena na řešení tří klíčových otázek. První otázka: Odkud přichází hrozba? Jakou výzvu představuje Rusko pro Evropu? I když neexistuje zásadní neshoda ohledně revizionismu moskevské politiky, míra konkrétní vojenské hrozby, kterou Rusko pro Evropu představuje, je v EU vnímána velmi rozdílně – od Pobaltí až po Portugalsko, a to v závislosti na geografických i historických faktorech. Válečné chování Moskvy lze za tři roky invaze interpretovat jak z hlediska obtížnosti prosadit se proti slabšímu protivníkovi, tak i z hlediska schopnosti podporovat a prosazovat rozsáhlé vojenské úsilí na masové a technologické úrovni, a to navzdory podpoře Ukrajiny ze strany Západu, zejména členských států NATO. Je Rusko aktérem snažícím se pouze znovu získat kontrolu nad svým sousedstvím ve smyslu reakce na rozšiřování západního vlivu ve své sféře zájmů? Nebo představuje existenční výzvu pro samotnou bezpečnost evropských zemí, i těch vzdálených tisíce kilometrů od ruských či ukrajinských hranic? Vnímání této hrozby samozřejmě ovlivňuje typ reakce, kterou si vyžaduje. Například Itálie a Řecko mají na tuto otázku velmi odlišné názory než Estonsko nebo Švédsko. Lze tento problém řešit bez spoluúčasti USA? Druhá otázka: Čelí Evropa hrozbě stažení amerických vojsk? Je Trumpova nevyzpytatelná politika, která se jeví jako nepřátelská vůči EU a dokonce i vůči NATO, pouze součástí symbolického přístupu pro vnitřní či komerční účely, nebo se jedná o hlubší změnu americké strategie? Existuje reálné riziko, že Spojené státy opustí kontinent a ukončí svou desítky let trvající politickou a vojenskou přítomnost? Takový krok by byl historicky výjimečný, protože by byl pro dominantní mocnost, jakou Spojené státy v současnosti jsou, kontraproduktivní. Úroveň evropské strategické autonomie bude nepochybně záviset na rozsahu případného amerického stažení z Evropy. Náklady na úplné nahrazení americké vojenské přítomnosti, která pokrývá značnou část výdajů NATO včetně jaderného odstrašení, by si vyžádaly zásadní přehodnocení ekonomické a sociální struktury členských zemí EU. Třetí otázka: Jakým směrem by se měly ubírat zvýšené výdaje na zbrojení? Technologická závislost na Washingtonu je dlouhodobou konstantou. Diskuze by se neměla soustředit pouze na výši výdajů – zda původně požadovaná 2 %, 3 % nebo dokonce 5 % HDP – ale především na to, jaké schopnosti je třeba vytvořit, doplnit nebo modernizovat. Bílá kniha navrhuje řešení pro odstranění kritických nedostatků v obranných schopnostech a budování silné obranné průmyslové základny. Navrhuje způsoby, jak mohou členské státy masivně investovat do obrany, pořizovat obranné systémy a dlouhodobě posilovat připravenost evropského obranného průmyslu. To je nezbytné pro bezpečnost Evropy. Dokument zdůrazňuje nutnost urychleného posílení evropské obranné připravenosti a vytvoření silné a soběstačné evropské obranné struktury do roku 2030, čímž by se také zvýšil příspěvek k transatlantické bezpečnosti. Společné či odlišné ambice pro řešení obrany a bezpečnosti na evropském kontinentě Za naprostý průlom ve vztazích mezi NATO a EU lze považovat skutečnost, že Bílá kniha reflektuje potřebu budování schopností Aliance k zajištění kolektivní obrany členských zemí. Identifikuje mezery v obranných schopnostech EU i NATO a navrhuje, aby členské státy urychleně spojily své úsilí k jejich odstranění, mimo jiné prostřednictvím společných evropských obranných projektů. Podpora EU pro rozvoj spolupráce umožní členským státům EU v rámci NATO plnit své cíle efektivněji a hospodárněji, se zvýšenou interoperabilitou od samého počátku. Bílá kniha rovněž navrhuje opatření pro posílení evropské obranné technologické a průmyslové základny, stimulaci výzkumu a vytvoření celoevropského trhu s obranným vybavením. Právě v souvislosti s růstem investic však vyvstává klíčová otázka: Hovoříme-li o obnově schopností tváří v tvář rostoucím vnějším bezpečnostním hrozbám, bude nutné, aby EU přijala nový model společné bezpečnosti a obrany založený na strategii odstrašování a zaměřila se více na územní obranu. To je nyní, po letech angažování se v operacích krizového řízení, opět hlavním úkolem NATO. Bude řešením tvorba evropského pilíře uvnitř NATO? Lze hovořit o přechodu od přístupu, který dříve spočíval v nasazení ozbrojených sil v mezinárodních operacích krizového řízení, k vizi obrany území – ať už na národní, nebo evropské úrovni. Historické zkušenosti ukazují, že]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Česká republika a její členství v NATO</title>
		<link>https://unob.cz/ceska-republika-a-jeji-clenstvi-v-nato/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[redaktor]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 10 Mar 2025 13:05:25 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[• Univerzita obrany]]></category>
		<category><![CDATA[Komentáře-rozbory]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://unob.cz/ceska-republika-a-jeji-clenstvi-v-nato/</guid>

					<description><![CDATA[Letošní 26. výročí vstupu České republiky do NATO se na první pohled nejeví ničím zvláštní. Nicméně současná bezpečnostní situace ve světě, nástup amerického prezidenta Donalda Trumpa a poslední vývoj již tři roky trvajícího konfliktu na Ukrajině vytváří rámec pro velmi výraznou změnu. Transatlantické spojenectví, evropská bezpečnost a soudržnost Aliance prochází velkou zkouškou. Naše členství v&#160;NATO je však nadále zárukou, že v&#160;případě plnění našich závazků vůči spojencům, včetně finančních, nám bude Aliance i do budoucna garantovat zajištění naší bezpečnosti. Česká republika společně s&#160;ostatním státy východního bloku prošla od svého vzniku velkými změnami a nyní se ukazuje, že naše členství v Severoatlantické alianci má reálný význam. Válka na Ukrajině potvrdila nezbytnost našeho členství v NATO. V&#160;tomto roce také slavíme již dvě dekády profesionální armády. Členství v&#160;NATO a z&#160;něj plynoucí kvalitativní nároky byly jedním z&#160;významných impulzů k&#160;zavedení plně profesionální AČR v&#160;roce 2005. Proměna armády v&#160;nástroj demokratického státu, která je plně profesionální a interoperabilní s&#160;ostatními armádami Aliance, nebyla jednoduchá. Vyžadovala velké úsilí a odhodlání do hloubky změnit vnitřní kulturu ozbrojených sil. Bylo nutno uznat, že základním předpokladem zůstává vydávání dostatečného množství prostředků na obranu. Proto lze přivítat, že po dvou dekádách neplnění spojeneckého závazku k dosažení obranných výdajů ve výši 2 % HDP se České republice podařilo tohoto cíle dosáhnout. Česká republika společně s&#160;ostatními evropskými státy Aliance si 25 let žádné reálné ohrožení nepřipouštěla a čerpala mírovou dividendu. Proto vojenské kapacity evropských zemí klesly a mnohé země neplnily alianční závazek k&#160;dosažení minimálních obranných výdajů. Teprve ruská anexe Krymu tento stav změnila a na summitu Aliance ve Walesu v roce 2014 přišel závazek na zvýšení obranných výdajů, který potvrdil platnost tohoto aliančního ujednání přijatého již na summitu NATO v Praze v roce 2002. Diskuse ke zvýšení této hranice pokračuje a na letošním červnovém summitu Aliance v&#160;Haagu se předpokládá přijetí nového závazku, který bude posouvat tuto hranici výše, ke třem procentům. Česká republika je připravena v navyšování výdajů na obranu pokračovat a má vytvořeny podmínky pro jejich zvýšení v&#160;příštích letech. V&#160;oblasti bezpečnosti je zřejmé, že do budoucna budeme nuceni čelit různým bezpečnostním hrozbám, ohrožujícím nejen Evropu, ale i světový pořádek. Do popředí se opět dostává primární poslání Aliance, tedy společná obrana, protože bezpečnostním hrozbám nikdo z nás nedokáže čelit sám. Klíčovými úkoly NATO do budoucna proto zůstávají odstrašení a obrana, zvládání krizí a jejich prevence a kooperativní bezpečnost. Novým imperativem doby je přesvědčit amerického spojence, že Evropa vnímá otázky bezpečnosti velmi vážně a je odhodlaná udělat maximum pro udržení silné Aliance a pro poctivé sdílení nákladů na výstavbu evropského pilíře NATO. Je však také nutno velmi vážně pracovat s&#160;možností, že Evropa si bude muset poradit se svojí bezpečností bez pomoci nebo jen s&#160;omezenou pomocí USA. Armáda České republiky nemá sloužit jenom k&#160;obraně našeho území, ale v&#160;rámci plnění spojeneckých závazků i k&#160;zajištění obrany jiných členských zemí NATO. Česká republika se aktivně zapojuje do systému kolektivní obrany a přispívá k rozvoji aliančních kapacit. Systematicky zapojujeme ozbrojené síly České republiky jak do aktivit NATO, které jsou cílené na odstrašení protivníka od útoku, tak do přípravy a vedení operací. V&#160;souladu s&#160;Koncepcí výstavby AČR jsou ozbrojené síly připravovány, aby v případě napadení státu nebo při plnění mezinárodních závazků ke společné obraně byly schopny vést ve spolupráci se spojenci dlouhotrvající vojenský konflikt vysoké intenzity s technologicky vyspělým protivníkem jak na území České republiky, tak mimo něj. Další úkoly jsou pak operační příprava území ČR a zabezpečení přijetí, přesunů a podpory potenciálně velkého množství spojeneckých sil. V&#160;této oblasti proběhlo plánování na strategické a operační úrovni a byl dokončen Plán obrany, který je provázán s&#160;aliančním plánem kolektivní obrany. V&#160;další fázi pak dojde k&#160;propojení plánů s&#160;dalšími složkami, s&#160;policií, hasiči, se státní správou a samosprávou. Nejdůležitější jsou ale lidé a jejich ochota převzít odpovědnost za obranu vlastní země. Tak, jak je konstatováno v Obranné strategii ČR, je obrana věcí celé společnosti a jedině odolná společnost vytváří odolný stát, který přežije všechny krizové situace. Připravenost občanů k obraně je postavena na jejich odpovědnosti a primárně se opírá o vztah občana ke státu, jeho historii, tradicím, hodnotám a zájmům. Proto lze přivítat, že v&#160;oblasti přípravy občanů k&#160;obraně státu (POKOS) došlo k&#160;výraznějšímu posunu a postupně dochází k&#160;implementaci opatření vytýčených v&#160;nedávno přijatém dokumentu Koncepce přípravy občanů k obraně státu. Současná podoba války je kombinací tradičních konvenčních metod a metod asymetrických. Protože se odehrává ve všech doménách, klade tato situace větší důraz na zdroje, na budování schopností a udržitelnost. Velmi důležitá je také příprava, sdílení informací, jejich zpracování a ochrana. Roli lidského faktoru při vedení bojové činnosti však nikdy úplně nenahradí ani umělá inteligence, robotizace, automatizace, ani autonomní systémy. Klíčoví jsou proto lidé. Ve stávajícím a budoucím bezpečnostním prostředí lze uspět jen díky vzdělanému a motivovanému personálu, jehož nedostatek je tak možná ještě větší problém než samotné finance. Z&#160;tohoto důvodu je nutno v&#160;souladu se zněním Obranné strategie ČR zajistit konkurenceschopné pracovní podmínky a řízení kariér tak, aby bylo možno přilákat a udržet kvalifikované lidi všech nezbytných specializací, schopné vypořádat se s novými technologiemi a spolupracovat s partnery v ČR i v zahraničí. Jak dále hovoří Obranná strategie, je nutno zajistit, aby v resortu Ministerstva obrany a v obranném systému ČR jako celku působil dostatečný počet motivovaných, kompetentních a dobře připravených vojáků a civilních zaměstnanců. Bohužel tento požadavek se zatím nedaří naplnit a ČR má nedostatky jak v oblasti doplňování a udržení vojenského personálu, tak i personálu civilního a taktéž při vytváření aktivních záloh. V&#160;této souvislosti je nutno zmínit, že ke zlepšení může přispět například změna podmínek v&#160;oblasti zdravotních požadavků na nové vojáky, zlepšení možností ubytování pro ně nebo vytvořením podmínek pro snazší sladění služby v&#160;AČR s rodinným životem. Přispět by měla i novela zákona o vojácích z povolání, která přinese další nové benefity nebo jejich rozšíření. Zvýšením obranných výdajů došlo k urychlení klíčového procesu modernizace zastaralé, nefunkční techniky a výzbroje. Konflikt na Ukrajině ukázal, že celá řada schopností, dosud považovaných za relevantní, zde již chybí. Obranné investice musí být efektivní a musí reflektovat novou realitu vedení bojové činnosti, jako například autonomní zbraňové systémy, dronové technologie nebo nejrůznější způsoby elektronického válčení. Měli bychom také načerpat co nejvíce zkušeností z&#160;Ukrajiny a podpořit české]]></description>
		
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Mír na Ukrajině jako střet hodnot demokracie a principů klasické teorie války</title>
		<link>https://unob.cz/mir-na-ukrajine-jako-stret-hodnot-demokracie-a-principu-klasicke-teorie-valky/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[redaktor]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 10 Mar 2025 11:18:04 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[• Univerzita obrany]]></category>
		<category><![CDATA[Komentáře-rozbory]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://unob.cz/mir-na-ukrajine-jako-stret-hodnot-demokracie-a-principu-klasicke-teorie-valky/</guid>

					<description><![CDATA[Současná vyhrocená politická situace, týkající se Ukrajiny a vedení pomoci, kterou by měl poskytnout Západ pro dosažení spravedlivého míru pro tuto zemi, vytváří otázku, do jaké míry lze predikovat podobu takto nazvaného míru, a to na základě historicky ověřených principů války ve vztahu k&#160;hodnotám, které zastává demokratická část světa. 24. února tohoto roku jsme si připomněli chmurné výročí. Před třemi lety začala válka na Ukrajině. O tom, kdo je agresor a kdo je obětí této agrese, není jistě pochyb. Od začátku konfliktu prezident Zelensky jednoznačně formuloval politický konečný stav ukrajinského vojenského odporu proti ruské agresi, kterým je obnovení územní celistvosti Ukrajiny, tak jak tomu bylo před rokem 2014. A tento politický cíl několikrát zopakoval. Toto prohlášení se téměř okamžitě setkalo s pozitivním přijetím ze strany demokraticky smýšlejícího západního světa. Pro společnost, která respektuje základní demokratické hodnoty, je naprosto nepřijatelné zahájit vojenskou agresi proti jakékoli suverénní zemi a násilně okupovat její území. V tomto případě je striktní požadavek prezidenta Zelenskyho na reintegraci ukrajinského území, včetně Krymu, anektovaného v roce 2014, naprosto legitimní a oprávněný. Na druhou stranu je však při pohledu na aktuální vývoj konfliktu nutné uznat, že Ukrajina v posledních měsících ztrácí mnohem více území, než se očekávalo. Tento vývoj je jistě důsledkem mnoha negativních faktorů, mezi nimiž je třeba zdůraznit kritický nedostatek vojáků v kombinaci se slabými schopnostmi mechanizovaných jednotek, nedostatkem dělostřelecké munice, raket k&#160;zajištění protivzdušné obrany, chybějící prostředky vzdušné podpory atd. Nutné je i zmínit kvalitu velitelského sboru a štábů, které hrají zásadní roli při plánování a vedení příslušných operací. Celý tento problém je pochopitelně odrazem i slábnoucí podpory ze strany západních zemí. Těžko hodnotit, zda dodávky zbraní a střeliva splnily požadavky Kyjeva co se kvality a kvantity týče, nebo zda naopak západní země od těchto dodávek očekávaly příliš mnoho z hlediska získání strategické iniciativy a pozitivního vývoje války ve prospěch Ukrajiny. Celkově lze říci, že aktuální operační obraz a dosavadní průběh konfliktu poněkud snížily optimismus spojenců ohledně potenciálu ukrajinských sil převzít strategickou iniciativu. Soudě podle nedávného diplomatického a politického vývoje na obou stranách Atlantiku týkající se pokračující vojenské podpory Ukrajiny se zdá velmi nepravděpodobné, že západní spojenci budou schopni dodat v krátké době nezbytné vojenské prostředky a schopnosti, které Ukrajina potřebuje k vytlačení ruských jednotek, osvobození okupovaných území a obnovení své územní celistvosti před rokem 2014. I když není možné jednoznačně stanovit, jaký byl skutečný záměr ruské invaze na Ukrajinu, dosavadní vývoj naznačuje, že hlavním strategickým cílem prezidenta Putina pro tuto takzvanou speciální vojenskou operaci bylo a nadále i je obsadit a dosáhnout plné vojenské kontroly v hlavní oblasti Donbasu, tedy na území separatistických republik Luhaňsk a Doněck, spolu s částmi Záporožského regionu a pozemním přístupem na Krym. Po dosažení plné vojenské kontroly nad tímto územím by pravděpodobně následovalo nastolení civilní správy a integrace těchto území do Ruské federace. Z tohoto pohledu současná podoba frontové linie nepochybně vyhovuje kremelské administrativě a poslouží i jako výchozí bod pro diplomatická jednání o stanovení nové demarkační linie mezi Ruskem a Ukrajinou. Nyní nastává situace, kdy jsou proti sobě postaveny dva protichůdné strategické cíle, což vede ke klíčové otázce: Jaká podoba míru čeká Ukrajinu? Na straně jedné je Ukrajina a prezidentem Zelenskym formulovaný politický konečný stav v&#160;podobě osvobozené a reintegrované země, což je i stav podporovaný evropskými demokratickými zeměmi, a na druhé straně se Rusko pokouší získat východní část Ukrajiny, což je situace založená na územních ziscích dosažených vojenskou silou. Z&#160;určitého úhlu pohledu je pak možné tento konflikt popsat jako střet západních demokratických hodnot s principy války či jako střet mezi ideologickým závazkem k demokratickým principům a klasickou teorií války, jak ji vnímali klasičtí teoretici, jako např. Clausewitz, Jomini, Sun Tzu, Machiavelli či jiní. Čili pokud se znovu nastolí otázka, týkající se podoby míru na Ukrajině, pak ukončení války vyvolává dvě zásadní otázky, které v&#160;tuto chvíli zůstávají bez explicitní odpovědi: 1.&#160; Může Ukrajina očekávat, že západní svět vyvine dostatečný diplomatický tlak na Putinův režim, aby přiměl Rusko opustit okupované území? 2.&#160; S&#160;jakým politicko-vojenským zadáním a v&#160;jakém rozsahu bude nutné řešit rozmístění mnohonárodních mírových sil na území Ukrajiny, či spíše, do jaké míry bude nutné uplatňovat strategie vojenského odstrašení na východním křídle euroatlantického prostoru, aby odradily Kreml od případné další expanze? Co by Clausewitz a někteří další teoretici řekli k této složité otázce s ohledem na ukončení války na Ukrajině? Historie ukazuje, že pro války bez jednoznačného výsledku, což znamená totální vítězství nebo totální porážku, je mnohem pravděpodobnější, že vypuknou znovu, a to v nejméně očekávanou chvíli a s&#160;ještě větší intenzitou, než tomu bylo dříve. Americký spisovatel a teoretik Edward Luttwak poukazuje na jeden paradoxní princip války, který je často přehlížen: Ačkoli je válka mimořádně velké zlo, má jednu velkou přednost: může skrze vyřešení politického konfliktu vést k dlouhodobému míru. K tomu však může dojít pouze za předpokladu, že se válčící strany vyčerpají, nebo když jedna strana rozhodným způsobem zvítězí. Dalším možným způsobem je, že konflikt bude pokračovat, dokud nebude dosaženo řešení. Objektivní posouzení toho, jak válku ukončit a co by její konec usnadnilo, by se mělo stát základem pro úspěšná politická jednání. Pochopitelně cílem ukončení současné války je uspokojit ukrajinské požadavky, vyhnout se eskalaci do širšího konfliktu a vytvořit pevné základy pro trvalý mír. Pokud současný ozbrojený konflikt skončí bez absolutního vítězství Ukrajiny, může východní Ukrajina zůstat zónou zmrazeného konfliktu, vytvářející prostředí nestability a nejistoty. Navíc by mohla být porušena potenciální dohoda o příměří mezi Ruskem a Ukrajinou, protože obě strany budou chtít posílit své pozice u jednacího stolu o potenciální mírové dohodě. Za současné konstelace ruské vojenské síly rozmístěné na východní Ukrajině by perspektivnějším řešením bylo začít přemýšlet a připravovat se na udržitelnou mírovou dohodu, která by měla zahrnovat formální a podrobné dohody o rozmístění mírových sil, vytvoření demilitarizované zóny a potenciální ustanovení společných komisí pro řešení dalších sporů. Výzvy spojené s ukončením této války jsou obzvláště obtížné. Zde je nutné, jak nám říká Clausewitz, zdůraznit faktor pravděpodobnosti jdoucí nad úroveň možností. Jinými slovy, je pravděpodobné, že Ukrajina bude poražena, pokud západní spojenci přestanou nebo dramaticky sníží svou podporu. Na straně druhé, porazit vojensky Rusko je skutečně možné, i]]></description>
		
		
		
			</item>
	</channel>
</rss>
